Jak to všechno ten Vesmír dělá 

Vždycky žasnu nad tím, jak se obyčejný den může proměnit na neobyčejný. Co všechno se může stát. Nikdy nevíme, koho potkáme za rohem a kdo nám to tak trochu zpřehází … a dá další puzzle do našeho Příběhu.

Život píše bestsellery.

Každý den se přesvědčuji, že jsme všichni navzájem propojeni a že žijeme ve větších souvislostech, než si dokážeme představit.

Jsme vždy ve správný čas na správném místě. Tím více, čím vědoměji se tomu otevřeme.

Příhoda, o kterou se chci s vámi podělit je pro mě jedním z důkazů, že všichni jsme součástí jedné velké hry, hry se jménem ŽIVOT. Moc ráda tuto hru pozoruji a ještě raději jsem její součástí.

Jedno obyčejné odpoledne ve všední den jedu pro dceru k metru. Miluji jízdu autem jako řidička. Zažívám pocity, že JSEM doopravdy PŘÍTOMNÁ. Na poslední chvíli změníme místo, kde dceru vyzvednu. Není k tomu žádný objektivní důvod. Tak nějak to vyplynulo. Moc o tom nepřemýšlím.

Jsem tam dřív. Čekám na dceru u metra. Vůbec si nejsem jistá, že tu můžu stát. Stojí tu i ostatní. Tak asi jo. Ať žije stádečko!

Znejistí mě jeden muž. Jde odhodlaně k mému autu – přesně jak to dělají policajti. Tenhle se navíc významně usmívá. To mě mate.

Dál mě mate, že má kraťasy a tričko. Spolužák? Ne, nikoho takového nepoznávám.

“Asi policajt. Ale proč zase? A proč má kraťasy? To je divný”, říkám si.

“Asi letní uniforma.” Nestačím to domyslet. Už je tu.

Také přichází dcera a nasedá do auta.

“Dobrý den.” Usmívá se. Paní řidičko neříká.

„Aha, není to policajt.” Uvažuji rychle.

“Prosím vás, máte klíč od kola?”

“Od kola?” se ptám zase já.

“To nemám. Mám jen tyhle.” A ukazuju mu ty od zapalování.

Nenechá se odbýt: “Ne, klíč od kola.”

Mám pocit, že si ze mě střílí.

“No vážně ne, jen tyhle a pak mu ještě ukazuji ty od domova.”

Dcera už kroutí hlavou.

„Nene, od kola.” Začíná být netrpělivý.

“Já vám vůbec nerozumím. Jsem si kolo nikdy neodemykala. Vy jo?”

“Ne, to je na utahování.”

Přemýšlím, kde je ta skrytá kamera. Jsem docela unavená… “No a co, tak budu přinejhorším někde v televizi”, uvažuju potichu.

Podívám se na toho muže pořádně a jeho pohled mě ujistil, že nejde o vtip.

A proč si myslíte, že ho mám?”

Nevím. Už jenom doufám. Uvolnilo se nám s kámošem kolo, nemůžeme dále jet. Obešel jsem tady už všechny auta,  jsem tu skoro hodinu a nikdo ho nemá. Už jsem se začal modlit, aby přijel někdo, kdo ho má.”

Trochu jsem zbystřila.

“Aha.” Vybavilo se mi, jak jsme s dcerou na poslední chvíli změnily plány bez logických důvodů.

“A kde si myslíte, že bych ho mohla mít?”

“V kufru.”

Otvíráme kufr. Jsem na sebe pyšná. Je prázdný – žádné další boty a bundičky, svačiny a tašky… Jenom trochu hlíny.

Muž zkušeně nadzvedne poklop. Je tam kolo. O něm vím. Také rozházené šrouby a matice. Lékárnička a taková svítivě oranžová vesta.

Teď už ten klíč chci najít taky!

Šestý smysl mi říká, že ho mám.

“Musím ho mít přece! I kdybych ho měla vyčarovat!”, si říkám v duchu.

Vlevo je taková boční kapsa, téměř neviditelná, protože splývá se stěnou vypolstrovaného interiéru kufru. Doteď jsem nevěděla, že něco takového tam je.

Nic.

Koukám se vpravo. Tam se rýsuje ta samá schovka.

“Musí tam být! Není možné, že ho nenajdeme“,  říkám si.

Hledáme dál. A máme ho!

Nevím, kdo má větší radost.

Odběhne a utáhne si kolo.

“Jsem tak rád! Nemohli jsme dál jet. To kolo se už celý klepalo. Po té hodině jsem se už vážně modlil. Vždycky jsem si z toho dělal legraci…”

Nasedají do auta a mávají nám oba.

Jsem zase o něco zkušenější. Už vím, že mám klíč od kola a jak vypadá.

Všechno dobře dopadlo. Jak se pěkně všechno na tom světě skládá.

Říkám dceři: “To je zase den, viď?”

“To jo, maminko. Pojeďme domů, mám hlad.”

S láskou

Andrea Viola

Andrea Viola Sluková
Jsem léčitelkou duší. Mým posláním je probouzet v druhých lidech lásku a zdroje ke zdraví, štěstí a hojnosti ♥♥♥ Láska je nejmocnější energií na Zemi i ve Vesmíru. Každý den se mohou dít zázraky. Svůj život tvoříme každou myšlenkou, každým okamžikem. Můj příběh si můžete přečíst zde>>