Nadílka ve vánočních punčochách

Kalendář mluví jasnou řečí. Již brzy bude prosinec. Tedy přesně řečeno PRVNÍHO PROSINCE.

Den, na který se těší snad všechny děti! Den, kdy je možné začít vybírat z nadílky adventního kalendáře.

24 punčoch, ponožek a různých sáčků plný sladkých dobrot a malých dárečků. Trh takových punčoch nabízí nepřeberné množství. Mnoho let jsem si lámala hlavu, čím takový adventní kalendář pro dcery naplnit. 

Chtěla jsem se co nejvíce vyhnout sladkostem a hodně přemýšlela nad tím, čím adventní kalendář vlastně naplnit a jak to celé udělat.

Najednou? Nebo postupně vkládat překvapení každý večer, když dcery usnou?

24 punčoch našlo svoje trvalé místo v adventním čase na jedné zdi našeho domova. Přiklonila jsem se vždy k variantě, že s každým novým ránem bylo i nové překvapení v punčoše (sponky, gumičky, drobné hračky, také vzkazy jako třeba tento: „je čas nakrmit ptáčky na zahradě, nazdobit stromek pro zvířata v lese apod.).

Mám za sebou několik let, kdy jsem ještě v polospánku, v tom sladkém, kdy se usíná, vybíhala z teplé postele, vložit do punčochy malé překvapení… protože jsem před usnutím zapomněla. Asi si dokážete představit tu úlevu, když bylo 24. prosince ráno! A to vlastně teprve vše začínalo!!! Mnoho let jsem se opravdu krásně a vydatně bavila.

Výsledkem bylo, že stejně, jak jsem si to užívala a hrála si já, hrály si a užívaly i naše dcery. Vtáhla jsem je do tohoto předvánočního světa natolik, že na iluzi Ježíška věřily ještě dávno poté, co jejich vrstevníci už dávno ne. A vůbec se za to nestyděly. Když bylo starší dceři tolik, že už její věk začal být dvouciferný, pochopila. Jednoho Štědrého večera, když skončily „Tři oříšky pro Popelku“, přišla za námi rodiči dcera – napůl dojatá a napůl pobavená nám přišla poděkovat za to, jak jsme se celé ty roky snažili, aby mohla věřit… Krásná chvíle to byla. Dojatí a pobavení jsme byli nakonec všichni. Nicméně hrajeme si dále. Vlastně na NĚJ věříme dodnes – i já! A s oblibou říkáme, že Ježíšek nosí hlavně LÁSKU. Vždy mě tato slova příjemně zastaví a zahřejí na srdci.

Jedno napsat musím. Možná už je to jasné – miluji Vánoce, jsem Vánocemil-ka. Nazdobený domov, vánoční hvězdy, věnce, všechny ty vánoční vůně včetně svařeného vína.

 

… také všechny ty přípravy a těšení – ano ano – i já jako velká se těšívám jako malé dítě na ten jediný a jedinečný večer v roce, kdy se ve tmě obývacího pokoje rozsvítí vánoční stromeček. Těším se na tu iluzi.

Byly doby, kdy jsem začala nakupovat vánoční dárky už v září, místo toho, abych byla přítomná v podzimu a v říjnovém větru s dětmi provětrala na pláni draky. To už se ale změnilo. Žiji více v přítomnosti a užívám si každé roční období, takže i ty draky. Období Vánoc pro mě začíná první adventní nedělí zjednodušuji, jak se dá. Včetně výzdoby a dárků. Došlo i na adventní kalendář – na punčochy … 

Vloni poprvé bylo všechno jinak. Experimentovali jsme ve více směrech. Cítila jsem se unavená všemi starostmi o všechny a o všechno a navrhla jsem rodině, že strávíme Vánoce MIMO DOMOV v hotelu, kde TO UMÍ – kde se o nás krásně postarají, kde bude vše nazdobené s atmosférou Vánoc, kde budeme moci na Štědrý den třeba i lyžovat. Stalo se.

Otázkou zůstalo, jak to uděláme s vánoční nadílkou dárků. Přeci jen jsme ještě v režimu nadělování dárků a mladší dcera neochvějně věřila v Ježíška, který všechny ty dárky nosí.

Přesně týden před oficiálním Štědrým dnem, jsme si v našem domově vytvořili „náhradní Štědrý den“ – včetně společné večeře a čekání na Ježíška. 

Navenek vše probíhalo jako v „normální“ Štědrý večer se vším, co k tomu patří, včetně dětského výskání a radování. Jen jsme se přesunuli v čase.  

Když bylo „po všem“ – teda po nadílce a jejím rozbalení, přišly po chvíli obě dcery ruku v ruce a s takovým vážnějším výrazem v tváři, který na Štědrý den nemívají . Řekly, že to sice bylo moc hezké, ale že to nebylo nějak ono.

Že i když se na dárky moc těšily, že Vánoce nejsou o těch dárcích … Ten večer jsme usnuli všichni v jedné velké posteli a dlouho si povídali.

I když vše probíhalo zdánlivě stejně, stejné to nebylo. Chybělo tam TO SPOLEČNÉ – když VŠICHNI VE STEJNÝ ČAS DĚLAJÍ TO STEJNÉ – štědrovečerní večeře, zapalování svíček, zpívání koled, cinkání zvonečků, vybalování dárků a rozplývání se nad nimi… Chyběla tam ta pospolitost všech, to společné rozjímání, těšení, napětí a ztišení. I když spolu všichni fyzicky nejsme, tak nějak o sobě víme. Jsme na jedné stejné velké lodi. Jak mocné to je, i když je to neviditelné! A Vánoce jsou zkrátka jen jedny.

A adventní kalendář?

Už se mi nechtělo vybíhat z postele ve sladkém usínání, protože není v mých silách někdy nezapomenout. Už se mi nechtělo vymýšlet, čím ty kouzelné punčochy naplním.

„Je čas to změnit a úplně to otočit“, jsem si řekla. „Od letošního roku se změní tyto štědré punčochy za punčochy vděčnosti a lásky.“

„Prosím?“, ozvaly se dětské hlasy.

Nachystala jsem papírky i tužky. Každý den každý vloží lístek – může jich být i více s vyjádřením vděčnosti za to, co má nebo co za celý rok dostal, prožil, co k němu přišlo. Mohou se také vkládat vzkazy – milé vzkazy – s vyznáním pro někoho z rodiny, co někomu za celý rok nestačil říct, za co poděkovat, za co ocenit. Ze začátku to trochu vázlo. S nejmladší dcerou jsme byly nejaktivnější. Kolem 10. prosince už psali všichni. Když jsme odjížděli do hotelu, sesypala jsem všechny lístečky do jedné velké Mikulášské punčochy. Na Štědrý den v hotelu jsme si je rozložili na postel a četli. Byl to večer plný objevů a krásný slov. Mnoho z nich mám hluboko uložených ve svém srdci i ve své mysli…

Tyto vzkazy jsou čokoládou pro mou duši. Letos v tom budeme zase pokračovat.

Třeba se přidáte i vy…

Krásný a klidný adventní ČAS plný milých překvapení a lásky ❤.

s láskou Andrea Viola

Andrea Viola Sluková
Jsem léčitelkou duší. Mým posláním je probouzet v druhých lidech lásku a zdroje ke zdraví, štěstí a hojnosti ♥♥♥ Láska je nejmocnější energií na Zemi i ve Vesmíru. Každý den se mohou dít zázraky. Svůj život tvoříme každou myšlenkou, každým okamžikem. Můj příběh si můžete přečíst zde>>