Tajemství pod bílou peřinou

„My už chceme jaro, my už chceme jaro!“ skandují nedočkavci v nás!

To nečekané bílo, které nás i naše silničáře tolikrát v poslední době nemile překvapilo!!! A k tomu ještě zima, neboli kosa. Náš vnitřní vrátný mezi egem a srdcem našeptává: „ Jooó, to vloni i předloni touhle dobou kvetly už dávno petrklíče, nosili jsme baloňáky a kulichy byly dávno vypraný!“ Tak tomu se říká informační smog! Takové sdělení, po ránu zvlášť, chce opravdu velký nadhled a vnitřní stabilitu. Ale kdo ji má? A když už se ocitnu v takovém pocitu nespokojenosti a vědomě chci z něj ven, jak z toho udělat bleskurychle výmyk jak gymnastka na hrazdě? A jde to vůbec?  A chci to stejně rychle jako ta gymnastka – mám na mysli tu z olympiády!  Dobrá zpráva je: JDE TO! Má to jednu podmínku: ROZHODNU SE PRO TO.

***********************************************************

A teď trochu oklikou:

Každou zimu, zvláště po Vánocích se těším, že přijde čas zklidnění. Těším se i na sníh. Pokud není naváto od vánoc nebo dokonce i dříve, vyhlížím ho. Sníh mi k tomu zklidnění a „zimnímu lidskému spánku“ prostě patří. Přikryje hnědé, šedé a černé a vytvoří iluzi uspořádanosti. Ledasco schová. Svět se najednou zdá být klidnější a tišší. Chce se nám více spát, schovat se pod peřinu, přečíst si pěknou knihu a popíjet teplý čaj, svařené víno…

Letos sníh na sebe nechal dlouho čekat. A když už začal padat, vzal to ve větší m stylu a docela tím mnohé z nás štval. Letos má sněžení obzvlášť hravou podobu malého neposedného děcka: uklidíme po něm, aby s další dávkou hravosti začal hračky zase vyndávat ven. A tak pořád dokola. A ještě k tomu pořádná zima. Po každé další porci sněhu začne někdo nadílku zase horlivě uklízet, jiný počká do druhého dne, sníh mnohdy roztaje a hračky jsou tudíž nachystané na další hru…

První opravdu velká nadílka přišla v únoru. Sněžilo a sněžilo a v jednu chvíli to vypadalo, že ani už nepřestane. Na venek jako z pohádky. S teplým čajem jsem se uvelebila u počítače, děti byly ve škole, takže vzduch se tolik nevlnil, od stolu se nabízel moc pěkný a úhledný pohled do krajiny. Tak jsem se dočkala! Užila jsem si několik minut slastné pohody, když tu najednou „krrrr“. Počítač se vypnul, lednička udělala také své „kllll“ a postupně tak zareagovaly i jiné elektrospotřebiče. A bylo to.  Ještě že mi zůstal ten teplý čaj. „Ach jo!!!“ Moudré Já opáčilo: „Jak ach jo? Vždyť ses tak těšila a pořád říkáš, že bys chtěla více klidu! Tady ho máš“. Já zas „moudře“ na to: „Ale …ale já to chtěla jinak!“ Kolikrát si tohle říkáme v životě? Kdy už se ponaučíme???

Dobrá tedy. Přesunula jsem se do houpacího křesla, na které se v běhu dní více dívám než užívám. Potřebovala jsem sice „pracovat“ na svém pc. Ten spal. Mobil se nestačil dobít…takže co tedy? Kniha! Ano – ideální čas. Přečetla jsem několik kapitol a má čtenářská touha se téměř naplnila. Zvedla jsem oči od knihy. Všude byl klid a ticho. Tak tohle moc neznám, prošlo mi hlavou. Přítomný okamžik, napadlo mě. Tolik se o něm mluví…jak asi vypadá? Pohled se mi zastavil na rukou a začala jsem si je prohlížet … Zjistila jsem, že je taky až tak moc neznám. Pár nových pih, škrábanec – od čeho? Taky jsme si všimla, že docela pravidelně dýchám. Začala jsem to více pozorovat a dokonce jsem se pokoušela dostat dech až pod klíční kosti. Zaujalo mě, že mě to baví! Taky jsem pozorovala ty velké bílé chuchvalce za okny. Líbilo se mi to. Toulala jsem se snad jako nikdy, ani už nevím kde. Bylo to moc příjemné – jako na dovolené. Ztratila jsem se v čase. Ze snění mě vytrhl pocit chladu. I to topení potřebuje elektřinu! Pohled na hodiny mě ujistil, že snění je u konce, je čas odejít do školní družiny pro dceru. Ano. Odejít, protože ani brána se neotevře bez elektřiny. Před odchodem jsem stačila z několika stromů ještě koštětem oprášit nadílku sněhu… nepřeháním to? Vzpomněla jsem na stromy na horách. „Kdo jim to dělá tam?“, napadlo mě.

Zmrzlé jsme se vrátily s dcerou domů. Elektřina stále nešla. Rozdělaly jsme si v kamnech oheň a při svíčkách si povídaly, na úkoly nedošlo, protože na ně nebylo vidět. Dcera byla nadšená! Povídaly jsme si, jak už dlouho ne. Odpoledne se k nám připojila i druhá dcera. Propovídaly jsme toho opravdu hodně. Mobily nás nerozptylovaly, všechny byly již vybité. Strávily jsme moc pěkný čas, pospolu.

Dcery se šly v podvečer koulovat a bobovat a ještě nafotit ten příval sněhu. Řekla jsem si, půjdu až zítra…zvítězila lenost a přitom mohlo jít jen o dvacet minut. Šla jsem vařit.

Manžel se vrátil večer z práce a podal nám zpravodajství, jak se cestuje po silnicích a jak sem tam vypadla elektřina i v Praze. Také o popadaných a vyvrácených stromech cestou domů.

Když celá rodina usnula, znovu jsem si užívala houpací křeslo po babičce, které tak normálně zanedbávám. Jako mávnutím jsem se dostala znova do atmosféry ranního rozjímání a přítomnosti a dala si slib, že budu se sebou přítomná častěji. Znovu jsem pohlédla na svoje ruce – a zaplavila mě vlna vřelosti k nim. Kolik už toho odpracovaly – uvařily, přerovnaly, zasadily! Kolikrát pohladily naše dcery. Uvědomila jsem si, jak je pro mě dotek důležitý a kolik mi toho moje ruce dovolují a zprostředkovávají!

víla s anděly

Oheň v kamnech hřál. Nechala jsem na sebe působit prožitky dnešního dne…

Vše za okny bylo přikryto bílou peřinou. Mnoho bylo schovaného. Odpočívalo. Zdánlivě se nic nedělo. A přitom pod tou bílou peřinou bylo tolik skrytého života, který odpočíval, nabíral síly na svůj start k jarní expanzi. Nikam nespěchal, jen v klidu BYL a čeká na svůj ČAS. Uvědomila jsem si, jak je důležité být občas obývákovým povalečem  – vědomě obzvlášť. Je třeba dobíjet svoje baterky jako se to děje pod tou velkou bílou peřinou za okny. Zima je úžasný čas na takové nabíjení .

Oheň v kamnech dohasínal. Vzpomněla jsem na dnešní ráno: jak jiné bylo očekávání, se kterým jsem vstávala a mávala dcerám na cestu do školy, a jaká byla prožitá realita, na kolaps v podobě elektřiny, který se zdál být malým soukromým neštěstím…“. Jak je to relativní!

Ps: A moje focení a sáňkování druhý den? Žádné už neproběhlo. Žádné zítra se sněhem už nebylo – i když nám to všem přišlo nepravděpodobné, do druhého dne všechen ten napadaný sníh roztál. Pro mě další lekce o žití v přítomnosti a užívání si přítomných okamžiků.

ANDÍLEK SNĚHOVÝ

 

  „Byl to zajímavý a nakonec krásný den. Děkuji za něj“, řekla jsem si.

 

Přinesl mi poselství:

* Užívej každý den.

* Buď trpělivá jako vše pod bílou velkou peřinou.

* Nabírej síly, když je čas.

* Ber život jako báječnou hru!

***

A po oklice na začátek:

„My už chceme jaro, my už chceme jaro!“

„Joooó, to loni už bylo dávno…“

Opravdu potřebujeme pořád tolik pospíchat?

Nabízí se:

  1. No, to je pravda, v loni to bylo o dost lepší…
  2. Ano, ale teď je teď. A je to také moc fajn!

Nic není správně ani špatně. Máme VOLBU. PRO CO SE ROZHODNEME, JE JEN a JEN NA NÁS SAMOTNÝCH! A to je dobrá zpráva!

Andrea Viola Sluková
Jsem léčitelkou duší. Mým posláním je probouzet v druhých lidech lásku a zdroje ke zdraví, štěstí a hojnosti ♥♥♥ Láska je nejmocnější energií na Zemi i ve Vesmíru. Každý den se mohou dít zázraky. Svůj život tvoříme každou myšlenkou, každým okamžikem. Můj příběh si můžete přečíst zde>>